Vážení, slíbili jsme vám, že se s vámi podělíme o zážitky z natáčení naší druhé desky. Při psaní tohoto "palubního deníku" se budeme střídat, abychom vám umožnili pohled na zdejší dění z různých úhlů. Usedám před monitor jako první, neboť mužská část osazenstva nedočkavě vyhlíží příchod pivního kurýra a na deník nemá ani pomyšlení.
Včerejší odjezd byl ve znamení větších i menších zmatků, které jsme úspěšně překonali a s autem i přívěsem naloženými až po strop okolo šesté vyrazili z Liberce. Cesta ubíhala sice pomalu, ale bez problémů a příjemně.V autě vládla pohoda a já si chvílemi připadala spíš jako účastnice zájezdu (to když jsme porovnávali obsah svačinových balíčků) než jako interpret, co se vydává na natáčení. Nicméně deska byla hlavním námětem našich rozhovorů po celou dobu jízdy.
 Prvním zádrhelem naší výpravy do studia Jalovec bylo téměř dvouhodinové zpoždění, které jsme
nabrali. (Náš hudební režisér Michal Němec nás netrpělivě vyhlížel a telefonicky kontroloval průběh cesty.) Takřka u cíle jsme narazili na zrádnou objížďku, díky které jsme chvíli bloudili, ale po desáté večer jsme dorazili do Babic a zabušili na vrata. Z nich se po chvíli vykolébal náš impozantní režisér a s přívětivým pohledem kvočny, která shání do houfu svá kuřátka, nás uvedl dovnitř.
Vynosili jsme hory bagáže a navršili na stůl tekutý proviant a buchty od maminky, což Michal přijal s povděkem a pochvalným mručením. Proviant ubýval a atmosféra se uvolňovala. Během tří dalších hodin se uvolnila zcela a tak jsme kolektivně usoudili, že bude lepší jít spát. Na lůžko jsme se odebírali ve velice povznesené náladě.
9.3.2002
 A bylo jitro, den prvý. Po opulentní snídani nastalo seznámení s Petrem Wernerem ( majitelem studia Jalovec ), který právě dorazil. To, o čem jsme tak dlouho mluvili, se začalo uskutečňovat - Petr ozvučil bicí a basu a pustili jsme se do nahrávání základů první písničky. Po počátečním rozechvění se do toho Marek i Honza pěkně dostali a zbytek kapely konečně uvolnil sevření promodralých palců, přestal nervózně přecházet po režii sem a tam a dokonce zanechal i okusování nehtů.
Zaslouženou relaxaci si všichni dopřáli v místní hospodě. Hostinský se sice zpočátku tvářil jako lidojed říznutý věřitelem, ale po chvíli roztál a s patřičnou bodrostí nosil na stůl piva, kofoly a řízky. Zřejmě v nás dokonce našel zalíbení, neboť s povděkem přijal fakt, že se u něj budeme stravovat po celou dobu natáčení. Poněkud rozjařeni jsme přijali jeho nabídku a na středu pro všecky účastníky objednali pečenou kačenu. (Respektive kačeny - tři. Jednu pro Michala Němce a ty zbylé pro nás ostatní.)
Zkrátka jsme za sebou, jak jistě uznáte, nechali v sobotu pěkný kus práce a tudíž večer usnuli spánkem spravedlivých.
10.3.2002
 Návštěvní den! Natáčíme základy dalších písniček a očekáváme návštěvu. Po obědě konečně dorazili Roman Sedláček se svou chotí Alenkou a Markova Eva. Dovezli nám řízky, koláče (zde si nesmíme nechat ujít příležitost vychválit kulinářské umění pí. Strakové - non plus ultra).Roman se hbitě činil a hleděl patřičně zdokumentovat všechny a všechno - snad už v tuhle chvíli máte alespoň některé z jeho fotek k nahlédnutí.
Den příjemně uplynul (dílem v práci, dílem v družné zábavě) a když liberecká delegace odjela, uspořádali pro nás Bohouš a Michal (mírně pod vlivem) barvitou estrádu plnou jim tak typických bonmotů a skečí. Michal Němec jejich počínání sledoval s pobaveným úsměvem, my ostatní jsme se váleli smíchy pod stolem. Jestli někdy uvidíte fotky z onoho památného večera, pochopíte proč.
11.3.2002
 Pondělí. Někteří členové našeho uměleckého sdružení se stávají závislými na lovu kachen (pozn. aut. - lehce stupidní hra, v níž se na počítači střílejí komičtí opeřenci). Nejvyšší skóre má Michal Kadlec.
Jinak stále pracujeme, pracujeme a pracujeme. Přestávka na oběd se mírně protáhla, protože v restauraci U dvou kanců, kam chodíme jíst, osiřel hostinský. Jeho paní se kamsi vzdálila a tak nám vařil sám. Takže jsme po obědě začínali asi o hodinu a půl později, než bylo naplánováno.
Zato jsme si práci prodloužili až do pozdního večera a dotočili další dva základy. Žádná zábava se tentokrát nekonala, měli jsme toho ažaž.
12.3.2002
 Je tu mediální den! Za naším šéfem přijíždí televizní štáb České televize, aby s ním natočil sekvence do pořadu " Uprostřed běhu ". Neb se za nás pan Němec nestydí, smíme se v jeho pořadu objevit. Chvíli je s námi posouváno a štelováno ( tu hlavu takhle, ne, raděj takhle a nehýbej se! ), připadáme si jak pimprlata, ale je to docela legrace. Pánové ze štábu odmítají květákový mozeček s bramborem, který jsem pracně uklohnila ve zdejší kuchyni z doby kamenné a po čtyřech hodinách se poroučí. Snažíme se zdržení dohnat, a tak točíme jak mourovatí.
13.3.2002
Sláva! Třikrát sláva a hurá! Dnes, 13.3. ve 3 hodiny, nás čekají 3 kachny! Už od rána setrváváme všichni v radostném očekávání a práce nám jde skvěle od ruky. Dopoledním autobusem nás opouští Honza Noha, neb bicí jsou nahrány komplet. Ve studiu se činí Vlastík, Marek a Bohouš.
Slavnostně oděni se před třetí hodinou ubíráme do hospody. Ale ouha! "Šak ste ju měli objednanů na štvrtou, né?", vece hostinský. A tak si musíme ještě na hodinu nechat zajít chuť. Na druhý pokus už to ale vyšlo báječně. Hostinský nás podceňoval: " Tož tu třetí tam ani nosit nemosím, né?"
 Sexisticky diskriminoval i mě: "To slečna nezvládne, naporcovat té kačeny, to mosí dělat chlap!" Převezli jsme ho. Kachny jsem naporcovala a i bez Honzy, v sedmi, jsme je do mrtě zbaštili. Ještě jsme pak žertovali cosi o zmrzlinových pohárech, ale to už na něj byl očividně příliš silný kalibr, tak jsme toho nechali. Kdyby chudák věděl, že se kluci po cestě z hospody ještě stavili v obchodě, aby si koupili něco na zub, zřejmě by to nerozchodil.
Za zmínku stojí ještě jedna "humorná" příhoda z natáčení. Michal po dlouhém hledání správného zvuku, ladění, snažení, atd. vystřihl skvělé sólo na elektriku (obdržel potlesk , obdiv a od rejži pochvalné mručení), které mu Vlasta obratem smazal. Interpret to vzal sportovně, ale Vlastíka to sebralo.
14.3.2002
 Dovolím si malý retrospektivní výlet do včerejšího dne, téma : kachna. Když Petr Werner viděl, kterak se cpeme a co všechno pijeme, měl
nemístné poznámky typu :"To sem zvědavé, jak se včil podělíte o hajzl." Jenže prozřetelnost umí být pěkně škodolibá a kdo nejvíc křičí, od toho to fičí. Ve čtvrtek ráno očekáváme Petrův příjezd, ale ač je jindy
 přesný, tentokrát zachovává akademickou půlhodinku. Pak se jeho pobledlá tvář zjeví ve dveřích. "Nějak jsem nemohl odjet, pokaždé mě něco zdrželo." Nezbývá , než dodat potměšilé chichichichi....
Pro mne byl den významný, neboť došlo na nahrávání zpěvů a já se dala do mamemimomů, lalala, dórémí, do re mi, atd. Vyplatilo se mi, dobře se rozezpívat, nahrála jsem k večeru dvě písničky.(Od třetí mě vyhodili, už prý to stálo za ... a mám to zkusit zítra. Ráno moudřejší večera, doufejme.
|
|
